Van je velké jezero v horách jihovýchodního Turecka u hranic s Iránem. Měří na délku 128 km a na šířku 64 km. Je to nehostinné území ve výšce asi 1 600 m n. m., bičované v zimě častými sněhovými bouřemi. Do vesnice na břehu jezera dorazila v roce 1955 britská cestovatelka Laura Laushingtonová a našla tu neznámé plemeno kočky s dlouhou bílou srstí a odlišným zbarvením hlavy a ocasu. Dostala darem párek koťat, která vzala domů. O čtyři roky později se vrátila pro další a představila chovatelům a milovníkům koček tureckou van.
Turecká van, která byla v Británii původně označována jako turecká kočka, je řazena k plemenům s polodlouhou srstí (v Severní Americe s dlouhou). I když má turecký původ jako angora, obě plemena se výrazně liší. Turecká van se vyvíjela odděleně vzhledem k zeměpisné izolaci. Je pevnější a má těžší kosti, ale zvláštní zbarvení ji dodává půvab. Zdá se, že bylo čistě náhodné, že Laura Laushingtonová objevila koťata, která založila plemeno, v okolí jezera Van, podle kterého je pojmenovala. Je zřejmé, že se kočky s kresbou typu van vyskytují i na jiných místech Turecka.
První kočky tohoto plemene pocházející z britského chovu byly dovezeny do Spojených států v roce 1970 a v roce 1985 bylo plemeno poprvé uznáno severoamerickou organizací TICA.
Typickou vlastností turecké van je bílá srst přerušená jen barevnými skvrnami na hlavě a pod ušima, rozdělenými bílým pruhem a huňatý barevný ocas, který může být tmavěji pruhovaný. Turecká van nemá hustou podsadu, a tak se češe snáz než perské kočky. Kresba typu van je způsobena genem S pro skvrnitost, který je dominantní. To znamená, že každý rodič je jeho nositelem.
Samci jsou zvláště svalnatí na krku a ramenou. Nohy má středně dlouhé a tlapky malé a kulaté, hustě osrstěné. Srst je dlouhá, měkká a hedvábná bez vlnité podsady. Líná postupně v létě, v zimě je plemeno v nejkrásnější srsti. Výstavní standardy vyžadují krátkou, klínovitou hlavu s dlouhým nosem a velkýma ušima, posazenýma blízko k sobě a hustě osrstěnýma. Oči mají být velké a oválné. Nosní zrcátko a polštářky tlapek jsou růžové.
Zbarvení původní van je bílé s červenou (zvanou auburn) kresbou, která musí mít stejný odstín na hlavě i ocase. V Británii se plně uznává jen kočka s červenými skvrnami a jantarovýma očima, ale v přípravném postavení jsou bílé s krémovou kresbou. Barva očí má být modrá, jantarová nebo u jednoho oka modrá a u druhého jantarová. Ve Spojených státech i u nás jsou uznány i kočky se srstí černou, modrou a želvovinovou.
Barva kresby dosáhne své nádherné kvality až za několik let. Snad nejpozoruhodnějším znakem turecké van je vzácná obliba vody. Ve svém přirozeném prostředí údajně ráda každý den plave v jezerech nebo mělkých řekách, koupání doma je celkem bez problémů.
Majitelé popisují tureckou van jako laskavou, temperamentní a inteligentní kočku, která dává přednost vazbě na jednoho člověka. Na svou velikost má neobyčejnou chuť k jídlu. Česání je snadné, stačí dvakrát až třikrát týdně pročesat hřebenem. Snad jen na jaře a v létě potřebuje zvýšenou péči, protože líná. Je otužilá a je ráda venku. Ideální je pro dům s uzavřenou zahradou, terasou nebo dvorkem.
Pojem van je někdy používán k popisu bílé skvrnitých koček jiných plemen, které mají kresbu omezenou jen na hlavu a ocas. Platí to hlavně pro americkou krátkosrstou, norskou lesní a perskou kočku.
