Nemůžeme zabránit pádům či bankrotům nebo eliminovat výkyvy ekonomického růstu. Můžeme si jen trochu zahrát s četností výskytu finančních krizí, případně krutostí ztrát. Ale pořád to máme ve svých rukách.
Aleš Michl Raiffeisenbank
První je o manipulaci, druhá o smyslu života a třetí jako by to všechno propojovala do světa financí. Minsky to v roce 1992 napsal brilantně (The Financial Instability Hypothesis, Handbook of Radical Political Economy): Mechanismus, který nás navede ke krizi, je hromadění dluhů. Když jsou časy dobré, roste apetit k riziku. Zadlužujete se. Otevíráte si víc a víc svou pozici, kterou nejistíte vlastními penězi. Vymýšlíte nové produkty, jak to vše dále posunout pomocí „důmyslných inovací“. Pak to jednou přeroste přes hlavu. Čím delší období prosperity zažíváme, tím víc jsme nestabilní, křehčí, zranitelnější. To všechno mě neustále utvrzovalo v tom, že jsme byli pořád jen na konci začátku finanční krize. Teď může nastat fáze zúčtování. Hráči na trhu jsou možná natolik „zpruzení“, že se můžou hromadně stahovat, distancovat se jeden od druhého…
Míra úspor v procentech k disponibilnímu příjmu je ve Spojených státech amerických podle statistiky OECD nulová, přesněji 0,6 procenta. Pro srovnání – v České republice je to 4,3 procenta. Zatímco v našem bankovním systému jsou domácnosti ve věřitelském postavení, v Americe je „in“ žít z dluhů. Sklony k úsporám se tedy liší napříč regiony i státy. Tendence je ale spíš k jejich snižování. Třeba devadesátá léta minulého století začínali Američané se sedmiprocentní mírou úspor.
A druhá statistika: poměr úvěrů a vkladů v českém bankovním sektoru v současné době dosahuje 77 procent, patří tedy mezi nejnižší v EU, a české banky jsou v naprosté většině případů čistí věřitelé. Nikoli čistí dlužníci evropských skupin, kterých jsou součástí. Výpůjčky domácností v ČR jsou na velmi nízkých úrovních a tvoří 25 procent hrubého domácího produktu (HDP), resp. 30 procent finančních aktiv domácností. Dvě třetiny z úvěrů jsou hypotéky, což v našich podmínkách a vzhledem k výše zmíněným ukazatelům považuji za zdravý úvěr.
Pozor – to neznamená, že je čas na šampaňské. Vznik finanční krize je pro nás poučením. Připomeňme si, jak začala, na tomto příkladu: Lev Tolstoj začal Annu Kareninu citátem: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobny, každá nešťastná je nešťastná po svém.“ Tisíce nízkopříjmových domácností ve Spojených státech začaly od roku 2006 výrazněji padat z těch spokojenějších mezi ty nešťastné. A jsou si podobné: nezvládají splácet hypotéku. Z malého epicentra v jižní Kalifornii, tedy z lokálního trhu, se problém začal rozpínat nejen do celé Ameriky, ale i na finanční trhy Evropy a Asie. Začal se rozpínat rovněž z menšího segmentu rizikových hypoték na celý sektor nemovitostí, případně americkou ekonomiku a svět.
Rizikové hypotéky se poskytovaly spíše lidem s nižšími příjmy, kteří vesměs nedostali půjčku od banky. Věřitelé měli před sebou perspektivu atraktivního výnosu. Úročení bylo nejméně o dva procentní body vyšší, než činily běžné bankovní sazby. Cenné papíry emitované proti těmto půjčkám navíc měly vynikající rating, tři „áčka“ nebyly výjimkou. Některé z fondů investičních společností z celého světa si je tak rády zařadily do svých portfolií. Trh nemovitostí spolu s návaznými službami generuje takřka čtvrtinu amerického HDP. Pokud se ale problém odrazí na celkové spotřebě obyvatel, bavíme se již o dopadu na dvě třetiny HDP... Dál už to znáte.
Oproti těmto faktům ale stojí úsloví: Co tě nezabije, to tě posílí. Problém, který teď máme na stole, povede v konečném důsledku k lepšímu fungování trhu. Vybídne banky ke zdokonalení modelů řízení rizik. Ozdravná samoregulace snad nastane i na auditorském a ratingovém poli. Domácnosti by zase mohly k půjčkám přistupovat zodpovědněji, budou víc plánovat svoji finanční situaci. Pro ČR je to tedy lekce i výzva.
napsal v roce 1970 fantastický článek o asymetrii informací na trhu s ojetinami v Americe. Prodejce auta ví víc než kupující. Když přijdete do autobazaru, nevíte, jestli dostanete nějakou bouranou „šunku“, nebo zachovalého plechového miláčka. A tak žádáte o slevu, přistoupíte maximálně na průměrnou cenu. A ono to na tom našem finančním trhu může být obdobné. Je to prostě stále jen skládanka slibů a závazků. Záleží na transparentnosti a důvěryhodnosti každého jeho prvku. Stačí jedna zrada a určitý segment se rychle rozloží. Vždycky bude období růstu a poklesu, obdobně i vítězové a poražení. Asi napořád tady také budou naivní pseudoinvestoři anebo rizikem opovrhující „dravci“. V některých "investičních" společnostech bude dál panovat naivita ohledně vážení výnosu rizikem. Do tří, pěti let tak přijde opět stejný problém. Vzpomeňme na splasknutí internetové bubliny, asijskou finanční krizi, na Argentinu, Enron a kdoví co ještě. Jen to příště nebudou třeba rizikové hypotéky, ale nějaké jiné aktivum. Žádná regulace nebude nikdy dokonalá. Ostatně ti, kdo ji chtějí obejít, jsou ve svých „inovacích“ obvykle napřed před úředníky. Obdobně jako soukromé laboratoře při dopování, chcete-li, ládování sportovců „vitaminy“.
Takže jaké si vzít poučení?
