Kdo vlastně stanovil, že rock a metal se musí hrát výhradně na kytary, baskytary a bicí? To si zřejmě řekli v roce 1993 čtyři studenti helsinské Sibelius Academy - Eicca Toppinen, Max Lilja, Paavo Lotjonen a Antero Manninen.
Kromě skladeb klasických vážněhudebních autorů si pro zábavu začali na violoncellech přehrávat vypalovačky od oblíbených metalových kapel a protože v tomto směru neměli žádná omezení třeba i od profesorů na škole, naplánovali si na jeden večer koncert do Teatro Heavy Metal Clubu, kde chtěli zcela nezávazně a jednorázově předvést pár skladeb od Metallicy.
Na této sranda akci si jich všiml chlapík od malinkého labelu Zen Garden Records a nabídl jim vydání alba. To sice zní hezky, ale mělo to pár háčků. Tedy jeden velký háček. Nedostávalo se peněz, aby si kvartet mohl zajistit nahrávání ve studiu v nějakém normálním čase. Navíc celá akce byla spojena s tím rizikem, že se o desku nebude žádný zájem a kluci nechtěli přerušit své studium na akademii.
A tak se celou dobu vyčkávalo, až ve studiu nebude nahrávat někdo jiný a až budou mít všichni čas. Někdy se tedy točilo o půlnoci, jindy zase velice brzo ráno. Tímto způsobem vznikla nahrávka Apocalyptica Plays Metallica By Four Cellos (1996). Jak už název napovídá, všech osm písní pochází z dílny legendárních thrashových velikánů.
O nahrávce se dozvěděla firma Mercury, která zastupuje samotnou Metallicu, a nabídla Finům pomoc při distribuci. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Desky se celosvětově prodalo přes milión kusů a celá záležitost už přestala být pouhým blbnutím při studiu vážné hudby. Nadšení fanoušci a samozřejmě i firma po čtveřici s violoncelly lačnili a ti byli nuceni dát hlavy dohromady, aby se na další desce neopakovali.
A zvládli to dokonale. Nejdříve vyloučili možnost, že by opět udělali desku postavenou výhradně na skladbách Metallicy a i když jejich tvorba stále převažuje, předělali ještě Panteru, Faith No More, Sepulturu a Eicca Toppinen dodal své vlastí tři skladby, což znamenalo v tvorbě Apocalypticy zásadní obrat.
Před třetí deskou se událo pár změn. Antera Manninena vystřídal Perttu Kivilaakso a především z klubů se Apocalyptica začala stěhovat do větších prostor. Vše vyvrcholilo vydáním desky Cult (2000), která z nich udělala hvězdy první velikosti.
Tentokrát už album obsahovalo pouze vlastní kompozice, pouze v závěru se objevily obligátní cover verze Metallicy a naprosto brutální verze Hall of the Mountain King od Edvarda Griega, která jakoby dokumentovala, jak blízko má vážná hudba k metalu a naopak. Ke všemu se Apocalyptica rozhodla podpořit violloncela perkusemi a pánové začali používat na své nástroje kytarové efekty.
Cult zaznamenalo celosvětový ohlas a o rok později vychází jeho rozšířená verze, kde se poprvé objevují i vokály, konkrétně od Sandry Nasic z tehdy populárních Guano Apes. Ale to neznamená, že si kapela bere oddechový čas a začíná vydávat speciální edice a výběrovky.
Naopak v roce 2002 je tu čtvrtá deska Reflections (už ale jenom ve třech bez Maxe Lilji) a to už je opravdu klasický metalový nášup. Kytarové krabičky a podladěné struny ženou Apocalypticu někam do thrash metalových vod a když k tomu připočteme klasické bicí, těžko někdy rozeznat, že do vašich uší rubou violloncela.
Nekompromisní přístup těchto Finů vedl sice k tomu, že je dramaturgové především českých rozhlasových a televizních stanic začali ignorovat, ale na druhou stranu tím svou tvorbu obohatili a neustrnuli na místě.
Ještě před deseti lety by mnozí kroutili hlavami, kdybyste jim řekli, že tři finské violoncellisty bude poslouchat celý svět. Apocalyptica však dokázala dotáhnout svůj záměr dokonce a když ji mnozí prorokovali, že v případě dalšího alba už nebudou mít kam uhnout, opět se jim v minulém roce podařilo posunout hranice své tvorby na svém zatím posledním albu, které se jmenuje stejně jako skupina.
Na něm především opět zapracovali na zvuku, který je v současnosti už tak kompaktní a celistvý, že by se mnohé kytarové kapely mohly leccos naučit a přibrali k sobě bubeníka Miko Sirréna.
Jestli jste neviděli ještě koncert Apocalypticy, o hodně jste přišli, protože pánové se svými nástroji po scéně doslova poletují a na přistavené stoličky usednou jen vzácně, přičemž naprosto precizně zvládají své instrumentální party.
