Američané první nukleární pumy jednoduše rozdělili na několik částí, které se dohromady montovaly až v bombardéru během letu na cíl. Tímto způsobem dnes zbraně zabezpečují takové státy, jako Indie, Pákistán či Izrael. Jejich jednotlivé komponenty skladují na různých místech, navíc odděleně od jejich nosičů (bombardéru, raket). Brání tak možnosti, aby se použitelná nukleární nálož dostala do rukou náboženských fanatiků či extremistů.
Od roku 1952 začaly bomby ve výzbroji Spojených států amerických (a později i SSSR, Velké Británie a Francie) tvořit jednu sestavu: štěpný materiál se na příslušné místo jednoduše přesouval pomocí elektricky ovládaného pístu.
Od konce padesátých let 20. století jsou montovány kompletní hlavice, které lze kdykoli použít (USA, SSSR/Rusko, Velká Británie, Francie).
Armáda Spojených států amerických proto vypracovala důmyslný bezpečnostní systém, do něhož je zapojena celá řada lidí, v čele s prezidentem. On jediný je přitom schopen vydat povel k odpálení. Podobnými pravomocemi disponuje i ruský nebo francouzský prezident, britský ministerský předseda a vrchní velitelé izraelských, čínských, indických a pákistánských vojsk.
Řada pojistek je také přímou součástí jaderných hlavic.Například u amerických bomb je konvenční nálož iniciující řetězovou reakci navržena tak, aby v případě technické závady rozmetala plutoniové jádro na drobné části. Sice se tak radioaktivně zamoří okolí havárie, nedojde však k jaderné explozi.
Plutoniové nálože jsou navíc uloženy v kovových schránkách, které je ochrání při nehodě rakety (např. při explozi paliva v raketových motorech). Většina jaderných pum americké výroby je doplněna ještě další pojistkou: k jejich zprovoznění je třeba zadat několikamístný číselný kód, přičemž splést se můžete jenom několikrát. U starších zbraní se „zámek” otevíral mechanicky, dnes jej samozřejmě nahradila elektronika.
