Při průletu atmosférou ztrácejí meteority velkou část své hmotnosti, což znamená, že po dopadu nemají své počáteční rozměry. Cestou v atmosféře se totiž povrch úlomků zahřívá a následně taví.
Takovýto meteorit obsahuje křemičitany, a to většinou příměsi železa a niklu. Kamenné meteority se pak rozdělují na chondrity a achondrity.
Siderolity jsou přechodné typy k meteoritům železným.
Tyto meteority obsahují z větší části kovové složky.
Ročně na naši Zemi dopadne kolem 5 000 – 17 000 tun meteorického materiálu, což je poměrně ohromné množství. Za rok 1985 bylo jen ve sbírkách muzeí uložena neuvěřitelných 2500 meteoritů. Ovšem je třeba myslet na to, že z jednoho pádu meteoritu může pocházet více úlomků, což je tzv. meteorický déšť.
Asi 93% meteoritů, jenž jsou nalezeny po pádu, jsou meteority kamenné. Vysvětlení je jednoduché, kamenných meteoritů je mnohokrát více než těch železných. Ovšem dodatečně nalezených meteoritům je z větší části železných, jelikož se mnohem lépe odlišují od okolí.
Během posledních několika let se hodně meteoritů nalézá na pouštích a ledovcových plochách např. na Sahaře či Antarktidě.
Meteorit, který vstupuje do naší atmosféry, má rychlost menší než 20 km.s-1 a zářit začíná ve výšce kolem 130 km. Světlo meteoritu je velmi jasné a pohasíná ve výšce okolo 25 km. Tam je meteorit zbrzděn odporem vzduchu a padá na Zemi volným pádem. Jako stopa po jeho dopadu může zůstat malá jamka a pokud je meteorit větší, zůstává po něm kráter, který však ze zemského povrchu postupně mizí.
Mezi nejznámější meteorit patří Canyon Diablo v Arizoně, který měl průměr 1,2 km. Zůstal po něm kráter, který se zachoval díky tamějšímu suchému počasí.
Jedním z poslední dopadů meteoritů byl dopad tzv. Tunguzského meteoritu z roku 1908. na místě se však žádný kráter nevytvořil, protože Země se s největší pravděpodobností srazila se shlukem meteoroidů. Tento křehký materiál se rozpadl ještě předtím než dopadl na povrch.
