Pravděpodobně nejstarší záznam o něčem, co by mohlo připomínat žonglování, se našlo při průzkumu hrobky Beni-Hassana v Egyptě. Na zdi zde archeologové uviděli vedle kreseb tanečníků a akrobatů také postavy, které pohazují dvěma míčky. Toto vyobrazení je podle všeho spadá do období asi dvou tisíců let před naším letopočtem.
V historii žonglování však kromě Egypta hrály velkou roli země Dálného východu. Zde však nesloužila tato činnost pro účely zábavy, ale prováděla se jako cvičení pro soulad fyzické a psychické stránky člověka. Prospívá i jako prostředek pro zlepšení spolupráce mezi mozkovými hemisférami.
Není však vyloučeno, že žonglování bylo i prvkem, který patřil k rituálním a náboženským obřadům. Průkopníky žonglérství mohli být tedy klidně i domorodí šamani.
... uměli žonglovat. Především v době Jula Ceasara se tato zábava rozvinula a přibrala další prvky, které jsou považovány dodnes za součást těchto schopností. Žonglovali tak třeba i akrobaté, později do tohoto vstoupila i pantomima. Ve středověku už lze mluvit o vzniku nové artistické disciplíny, které udivovala a rozesmívala diváky.
Tito kejklíři dovedli žonglovat, vrhat nože, metat salta nebo třeba chodit po provaze. V 19. století se žongléři poprvé pustili mimo cirkusové manéže a divadla a povznesli tuto činnost na velkou podívanou. Největší podporu měla v tradičně umělecké Paříži, kde se dokonce pořádaly i soutěže.
I když se od té doby vymyslely stovku způsobů, jak se zabavit a potrápit své smysly a tělo, žonglování je i dnes velkou školou koncentrace a smyslu pro „balanc”. Proniká opakovaně do zvyků alternativněji naladěných lidí a v současnosti se dokonce sláví i Světový den žonglování.
A byli to opět Francouzi společně se svou komunitou v Kanadě, kteří vrátili žongléry do divadel v rámci vlny tzv. Nového cirkusu.
