Puškvorec obecný pochází z Indie a Číny, tam se dodnes využívá v tradiční medicíně jako lék a koření podporující trávení. V Evropě je puškvorec znám od 16. století, tehdy byl používán v podobě prášku jako osvědčený prostředek při poruchách trávicího ústrojí. Cukráři ho zavářeli do cukru a lidé si ho nakládali do lihu.
Puškvorci obecnému se také říká šišvorec, nejedlík, tatarská tráva, tatarák, akorum pravé, prskořen, prustvorec, brustvorec, kalmus, kořen pišvorcový, pišišvor, pišgorec, proškovec, rotan, třtina vonná.
Silnější kořeny puškvorce podélně rozřežeme, dlouhé kořeny řežeme příčně na 20-30 cm kusy. Nožem odstraníme drobné kořínky. Potom necháme zavadnout a sušíme opatrně umělým teplem nepřevyšujícím 35°C. Sbíráme v dubnu a květnu. Dobře usušený kořen se musí při ohnutí zlomit a na lomu nesmí být nahnědlý.
Oddenek puškvorce obsahuje silici, hořčinu , akorin, slizové látky, tříslovinu a další látky.
Puškvorec obecný se používá zejména při nerůznějších žaludečních potížích, podporuje látkovou výměnu, tvorbu trávicích šťáv, zklidňuje křečovité bolesti a zároveň působí i desinfekčně a močopudně. Uplatní se při infekčních průjmech, při nadýmání, při nechutenství apod. Puškvorec také mírně uklidňuje (např. při neurózách) a působí antidepresivně, tlumí astmatické záchvaty, celkově zlepšuje stav zesláblých lidí (ve stáří, po nemoci, po operaci, ozařování, chemoterapii ...), v některých případech působí i výrazně protialergicky. Zevně se užívá na revmatismus, na ekzémy, na omývání ran nebo jako celkově posilující prostředek.
