Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis), rostlina z čeledi amarylkovitých (Amaryllidaceae), je naší nejznámější jarní kvetoucí rostlinou. Tato 10 - 20 cm vysoká, vytrvalá cibulovitá rostlina
se objevuje na zahrádkách často ještě ve zbytcích sněhu. Sněžence se také lidově říká vyskočila nebo koukoříček.
Sněženkám vyhovuje polostinné stanoviště, půda by měla být výživná a vlhká, nesnáší však přemokření a těžkou půdu. Lužní lesy, příkopy, humózní listnaté i smíšené lesy, vlhké louky, druhotně parky a zahrady, jsou pro sněženku ideálním stanovištěm.
Množí se cibulkami, které se sází na podzim až 15 cm hluboko (aby v létě nezaschly).
Sněženky mají tenkou slupku, která rychle vysychá, proto je nelze dlouho skladovat. Na stanovišti se dobře rozmnožují a vytvářejí nádherné skupiny. Rozšíření na stanovišti můžeme také podpořit dělením trsů. Vždy po třech letech v době květu nebo po odkvětu vyjmeme trsy rostlin ze země a ručně je rozdělíme na několik částí, tak abychom nepoškodili kořeny. Trsy přesadíme na nové místo. Po několika letech můžeme mít zahradu plnou sněženek a navíc sněženky jsou po rozdělení trsů vitálnější.
Používá se do trvalkových záhonů, trávníků, na obruby záhonů, pro řez květů a na výrobu farmaceutických přípravků.
Sněženka je mírně jedovatá ve všech částech, nejjedovatější je cibule. Otravy u nás nebyly zaznamenány. Na druhé straně účinnými látkami jsou alkaloidy, jichž bylo nalezeno kolem dvaceti druhů.
I když se může zdát, že na jaře vidíme sněženky snad v každé zahradě, ve volné přírodě je jejich výskyt velmi řídký a prakticky omezený pouze na lužní lesy a chráněná území. Je zařazena mezi ohrožené rostliny (C3). Trpí zejména ztrátou svých přirozených biotopů, trháním v době květu a vyrýpáváním cibulek.
